Když jsem měl sestavit valhallovský žebříček nejzajímavějších desek uplynulého roku, byl jsem omezen limitem třiceti položek. Můj list při rozhodování čítal více než čtyřicet suverénních kandidátu. Některá alba, ačkoliv skrývala slušný potenciál, byla vyloučena jenom díky tomu, že jsem se k nim dostal pozdě a nestačil je tak patřičně naposlouchat. První letošní kvartál posloužil jako ideální příležitost pro nápravu podobných restů.

Ani třetí eponymní řadovka rockerů AUDREY HORNE neměla sklony k pouhému plýtvání světlem a dokázala, momentálně řádně prověřená, využít prvotních letmých sympatií k odhalení svých nesporných kvalit a, po zkušenostech s předchůdci poněkud nečekaně o to však více, rozkvést do ohromující rockové krásy.

Desce nelze skutečně vytknout takřka nic. Téměř každá skladba v sobě ukrývá obrovskou dávku svojské, uměle nestrojené hitovosti. Tahle hitovost je sice profesionál, ví co je zač, moc dobře si je vědoma, že její půvaby nebudou hledat ti, kteří umějí najít akorát umělé kozy nacpané do prvních castingových řad. Neprodukuje připitomělé a vybělené hollywoodské úsměvy. Nepotřebuje agenta konzultujícího trendy. Její hlavní síla tkví v nefalšované radosti a přirozenosti v činnosti, jež předvádí a po vás chce jen trochu trpělivosti.

Norové těží především z dokonalého skloubení svých jednoznačných předností a těmi jsou nesvázaně vznášející se Toschieho vokál s rozsahem, řekněme takovým, aby zbytečně nesváděl k „vyšším experimentům“, zemitá práce obou kytaristů a konečně Kjetilovy profesorská obsluha bicí soupravy. Jde o vitální mechanismus jeden za všechny, všichni za jednoho a žádná pozice pro předem vyvoleného se účelově nebuduje natož leští. Základní stavební články se umějí vzácně dohodnout, přesně vědí kdy, co a jak udělat, tak, aby byl konečný výsledek co nejintenzivnější, a vy si s přibývajícími poslechy uvědomujete, že v daný okamžik vlastně zažíváte vrcholné představení každého z nich. Dalším obrovským kreditem jsou kamarádi. Přijdou zahostovat a podpůrnými, hluboce purpurovými, klávesovými prostředky občas dokážou ukonejšit vaše retro nálady.

Pokud bych si měl vycucat z prstu slabší party, tak bych asi zmínil poslední vál. Na druhou stranu „Godspeed” se svým naturelem právě na tuto pozici hodí, přináší skutečné vydechnutí a posílá pozvánku na věci budoucí. I kratičká úvodní harmonická rozcvička „These Vultures” má svůj smysl, připravuje na přicházející představení živelnosti. Můžeme začít.

Do středně rychlých temp nabuzený „Charon” přesně charakterizuje stav kapely popisovaný výše. V úvodu je navíc zpěv prohnán přes decentní efekt (nikoliv naposledy viz. „Bridges And Anchors” nebo jemněji v „Pitch Black Mourning”), vytvářející šmrncovní protějšek klasické poloze. Vokální gradace znamenají přítlak na bicí artilerii, vše promítnuto na klávesových plochách a prošpikováno lahůdkovými vyhrávkami kytar, do nichž výrazněji vstupují i basové frekvence. Zkrátka těžká, hutná melodika, na kterou navazuje o něco odlehčenější a rozvážnější dvojče „Circus“ s podmanivě skřípavě řezavými šestistrunkami.

Do podobných prostředí jsou zasazeny i „Darkdrive”, „Pitch Black Mourning” obě střídající různorodé polohy a zvláště pak výtečně až epicky vystrukturovaný šetimunitovový flák „Firehose”, v jednu chvíli evokující kytarové houpaní „Wind Of Change” Němců SCORPIONS. Prostředku alba dominuje řízná balada bez cukrkandlové pachuti „Sail Away” a její funkce uklidňujícího protipólu mezi zářivými majáky kolekce je vskutku mistrně přesné.

A jsme u trojkolového finále, skladeb, za něž by kdekdo upsal svojí kytaru čertu. Střednětempá šleha „Down Like Suicide” přináší kromě již zmiňovaného vysoce standardního základu další způsoby vyvolávající dojemné otřesy a mrazení posluchačovy figury. Vkusné orchestrální aranže, nádherný, procítěný refrén ke konci umocněný sexy laděnými kytarami, jež opět za pomoci bicích dokážou pěkně zamotat hlavu. Bubeník se nestydí ani v „Blaze Of Ashes”, kdy nám v hned začátku vyšvihne střídmé intro a v opačném gardu nastupuje emoční riffárna kytar, psychologie kláves, košatý refrén s poselstvím „jdi už do hajzlu“, ve kterém si své najde, počítám, nejeden příjemce.

Teď si představte koncertní provedení explodujícího torpéda „Bridges And Anchors”. Zpěváka hecující dav:

„For those who bled and poured out their headache. Your sacrifice will be recognized one day“
„For those who did more than we required. For those who sang, for those who inspired“
„For those who laughed while the rest of us were crying... here’s a shout.... you made us feel alive... yes you did“

Kytarista vypouští malebné sólo, po němž se bude naposledy opakovat hymnický refrén:

„Damn the bridges I forgot to burn and every stone that’s been left unturned for years, long gone now.
Fuck the anchors that’s been left at sea. It goes to show it wasn’t meant to be for me......not for me“

Bavme se o moderní tváři rocku, ctící kořeny a inspirace starých mistrů, přejme AUDREY HORNE a hlavně sami sobě hodně podobných klenotů jako je právě tento.